Rekonstrukce části detailů skal

Rekonstrukce části detailů skalního reliéfu Madarského jezdce

(konečná varianta)

Ivan Tanev Ivanov 1.3.2008

Stánka o Prabulharech. Jazyk, původ, dějiny a náboženství ve statích, knihách a hudbě.

Madarský jezdec je reliéfem (obr.1), vytesaný ve skalách Madarského plata ve výšce 23 m nad základnou ostatní skály nedaleko obce Madara, oblast Šumen. Nachází se v blízkosti dvou starých bulharských hlavních měst Pliska a Preslav a je částí mnohem staršího kultového komplexu Tráků a Skytů. V podhůří skal je veliká jeskyně, ve které v dávnosti staří Trákové uctívali svá božstva.

Později, pravděpodobně v době kána Omurtaga je zde vybudován veliký pra bulharský kultový komplex, zahrnující skalní reliéf, vodní lázeň, bazény, paláce a obytné budovy a jiné stavby. Madarský jezdec je jediným skalním evropským reliéfem z doby ranného středověku. Rozměry reliéfu jsou: výška 2,6 m základna 3,1 m a zobrazují jezdce v jeho přirozené velikosti, lva, psa a nápisy v řečtině. Celkový vzhled připomíná triumfální scény v reliéfní plastice Iránského východu a antických uměleckých tradic. Roku 1979 na zasedání Výboru světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, které se uskutečnilo v Luxoru, Egyptě, byl Madarský jezdec zařazen na “Soupis světového kulturního a přírodního dědictví“.

Roku 1872 poprvé popisuje reliéf maďarský cestovatel Felix Kanic ve své knize „Dunajské Bulharsko a Balkán“ [F. Kanitz. Donau-Bulgarien und der Balkan. 1879. Bd. III, 112 s.]. Autor předpokládá, že reliéf je z doby Římské říše. Od té doby historická věda předkládá různé hypotézy podstaty skalního reliéfu: trácký jezdec (Konstantin Jireček, r. 1884), hrdina národního eposu Prabulharů nebo prabulharské božstvo (bratři Škorpilovi, r. 1895), obyčejný jezdec na lovu a slavící panovník – kán Krum (Karel Škorpil).

Reliéf je zkoumán i cizími badateli, nejvíce rakouskými a ruskými. Umělecký expert I. Štihovský z Vídně ukazuje na spojitost Prabulharů s uměním přední Asie. Ještě v dávném Egyptě, Asýrii a později zvláště v Persii je síla vítězného vládce podtrhována různými scénami, ve které se střetává se lvem. V průběhu časů tyto scény zobrazovali konkrétní důležitá vítězství. Na konci 6. století se k těmto scénám přidává i vyobrazení psa. Výsledná podoba lovecké scény je pouze příkladem, protože zobrazená myšlenka vždy podtrhuje triumf vojáka – vítěze. Ruský archeolog a historik F. I. Uspenski (r. 1901) charakterizuje Madarský reliéf jako „nejstarší a vzrušující starobulharský památník“, „mimořádně unikátní“ a „nejvýraznější“. Roku 1929 jej ruský byzantinolog Ch. P. Kondakov datuje na počátek 8. století a ukazuje některé rozdíly mezi tímto a jemu podobnými staroperskými skalními reliéfy.

Umění na reliéfu s jezdcem je typické pro Achemenickou Persii. Ta prodlužuje staré umění Mezopotámie, převzetím části jeho motivů a podob. Reliéfy ukazují sílu a mohutnost vládce jako vyslance bohů. Jsou vytesáni do kamene a doprovázeni především světskými scénami z dvorního života zobrazení bohů scházejí. Toto umění pokračuje i v epoše Selevkididů, Partských vládců a Sasánovské dynastie. Stopy vypočítaných zvláštností umění Mezopotámie a Iránu se nacházejí i v námi zkoumaném, bulharském skalním reliéfu, ukazující dávnost a blízkost svého původu. Blízkost madarského reliéfu a perského umění je tak silná, že vyprovokovala neuvěřitelnou hypotézu, že reliéf je dílem helénského umění z doby 6. a 5. před n. l. zobrazující perského vládce Daria Chistapse.

Obr. 1 Madarský jezdec – tři zobrazení reliéfu na skále nedaleko obce Madara, Šumenská oblast.

Podrobné zkoumání reliéfu a nápisů vyžaduje lešení. Takové lešení bylo stavěno v letech 1895, 1905 a r. 1954. Roku 1905 byl zhotoven i sádrový odlitek reliéfu. Roku 1954 je reliéf zkoumán celý jeden měsíc za účasti třiceti bulharských specialistů z různých oborů. Bylo využito o boční osvětlení v noci. Celá dokumentace je uložena v Archeologickém ústavu BAV a byla publikována roku 1956.

Myšlenka, že reliéf zobrazuje Tráckého jezdce – boha byla nakonec odmítnuta ne jenom, protože okolní nápisy jsou z doby bulharského kánství a že jezdec používá třmeny a sedlo, které jsou u Tráků neznámé. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že ve velkém počtu nalezených vyobrazení Tráckého jezdce (více jak 1500) jsou pes a lev spojenci jezdce zatímco zde je lev zjevným nepřítelem (Magdalina Stančeva, Madarský jezdec. Popis reliéfu – část II). Samotný kůň je zvýrazněn mocnými formami, které je charakteristické i pro jiné zobrazování koňů v hlavním městě Plisce. Detaily, podle toho, jak jsou zachovány, podporují myšlenku o prabulharském původu reliéfu. Nápisy v okolí reliéfu jsou v řečtině, chronologicky uspořádané v časovém sledu událostí zasahující Bulharsko, Byzanc v době vlády kána Tervela, Kormisoše a Omurtaga.

Reliéf je silně poškozen skalní erozí a jsou zachovány pouze nejobecnější prvky jeho počáteční kompozice (viz. obr. 2). Z toho důvodu má každý podstatný, odhalený detail z jezdce větší historickou hodnotu. Například někteří autoři předpokládají následující prvky: jezdec sedí na koni ve svrchním oděvu, až ke kolenům; levou rukou drží otěže koně a pravou hodil krátké kopí na lva padlého před předními nohami koně; za zády jezdce se rýsuje vysoké opěradlo sedla, pravá noha jezdce je zasunuta ve třmenu; na rameni nese jezdec toulec s lukem. Některé z těchto prvků jsou sporné (toulec na šípy, uzel v levé ruce s uzdou). Podle jiných (Magdalena Stančeva, Madarský jezdec, Popis reliéfu – část II.), jezdec je posazen na východním typu (vysokém kavkazském) sedle se zadním opěradlem a s dlouhým pláštěm. Pod sedlem je přikrývka. Nad levým ramenem trčí podlouhlý předmět, pravděpodobně luk (??). Pravá ruka drží kopí, které probodává lva, levá ruka drží uzdu. Pravá noha je ve třmenu, je známo, že třmeny se v Evropě objevují po 6. století, což ukazuje na spodní hranici datování reliéfu.

Podle S. Stančeva (S.Stančev, Reálie kolem reliéfu Madarského jezdce. Madarský jezdec, V. Beševliev – odp. redaktor. Vydání BAV, Sofia, 1956, str. 181-234), je většina badatelů zkoumajících reliéf je přesvědčena, že pravá noha jezdce je ve třmenu, zavěšeném pod sedlem. Noha je obutá bez podpatku a s ostrým vrcholem, směřující nahoru (kavkazský typ holinek). Mezi ušima koně je hluboká díra, pravděpodobně sloužící jako hnízdo pro okrasu nad čelem koně. Nejpřijatelnější je připustit, že na tomto místě býval upevněn svazek per. Podobná okrasa je čele koně na jedné z nádob z pokladu Nagy-Szent-Miklosz (G. Gerasimov, Průzkumy BAV, Sofia, r. 1956, str. 116-166). Podle akad. K. Mijateva (K. Mijatev, Madarský jezdec, IAI, V, 1928/9, 90 s.) byly všechny figury natřeny červenou barvou, která je odlišovala od okolního prostředí. Je pravděpodobné, že okolí bylo bílé o čemž svědčí stopy nad ocasem koně (obr.1). Většina badatelů uznává, že pes, doprovázející jezdce nese rysy loveckého chrta.

Takto formulované detaily vedou k myšlence, že reliéf zobrazuje loveckou scénu, na které jezdec se psem napadají lva. Oficiální verze vyjadřuje představu triumfujícího bulharského vládce (Tervela, Asparucha) z předkřesťanské doby – a symbolizuje moc Prvního bulharského státu (kanátu). Protiklad mezi vyobrazenou představou lovecké scény a předpokládaným uměleckým účinkem ukazuje, že předložený plán detailů je nedostatečný, nepřesný a pravdě vzdálený od prvopočáteční kompozice reliéfu.

Obr. 2 Modely pro rekonstrukci detailů Madarského reliéfu. Vlevo – zobrazení jezdce na číši č. 20 z pokladu Nagy Szent Miklosz. Vpravo – soudobá kresba těžce vyzbrojený jezdce z Partie.

Cílem následujícího zkoumání je vyhledat jiný kompoziční plán s detaily, tak sestavit historicky věrnou podobu jezdce. Tohoto cíle je možné docílit se dvěma analogicky podobnými modely na obr. č. 2.

Následující zkoumání začneme pokusem vyřešit jeden viditelný nedostatek Madarského jezdce – nepřirozeně a nízko položenou přední levou nohu. Prakticky všichni badatele přijímají, že to není nedostatek ale způsob podtrhnout mocný hrudní koš koně. Toto je doloženo na analogickém zobrazení na džbánu č. 20 ze starobulharského pokladu Nagy Szent Miklosz (obr. 2 vlevo) kde má kůň skutečně širokou hruď a krátké nohy ale se správnou anatomickou proporcí a délkou kostí. Na rozdíl od nich přední nohy koně Madarského reliéfu nemají takové pravidelné anatomické proporce. O tom se přesvědčujeme, pokud porovnáme Madarského jezdce se správným zobrazením koně v analogické fázi chůze (obr. č.3). (Helenský sborník – kniha o Heleně a Helénský kraj. Odpovědný red. Stanju Sirakov, Sofia, 1968, Přední strana). Ze srovnání je vidět, že zdvižená přední levá noha Madarského koně stojí tam, kde je koleno pravé nohy. Toto je hrubý anatomický nesoulad jaký by si žádný ze sochařů nedovolil, zvláště pro styl zobrazení a kompozici v takové roli a významu.

Obr. 3 Anatomie předních nohou při normálním zobrazení koně (vlevo) a srovnání s koněm Madarského jezdce (vpravo).

Je možné připustit, že nepřirozená představa, kterou vidí dnešní divák je způsobena anatomií přední levé nohy koně, neodpovídá historickému prvo-obrazu a je výsledkem ztráty detailů, způsobené dlouhotrvající erozí. Abychom vyřešili tento protiklad, použijeme historicky podobný model bojového koně, oděného do brnění (obr. 2 vpravo). Je to partský jezdec v plné bojové výstroji, který z historických souvislostí může být blízkým modelem Madarskému jezdci.

Podle předložené rekonstrukce (obr. č. 4), kůň byl zepředu chráněn kovovým brněním a ochrannou přikrývkou chránící jeho přední nohy před poraněním. Tímto je řešen problém s nepřirozeným vzhledem levé nohy a velikými povislými plecemi koně. Podle umístění levé ruky a podle podoby jezdce na číši č. 20 z pokladu Nagy Szent Miklos (obr. č.2 vlevo) nejpravděpodobněji jezdec nese na rameni vrhací kopí – sulici. Podle mne je na levém rameni jezdce zavěšen kulatý štít, jehož značná část je vidět za jezdcem a dokonce nad ním. Podobný štít je i na olověné pečeti Tervela (obr. 6) a jsou na několika kresbách ozbrojených jezdců nalezených v Plisce. Je pravděpodobné, že Madarský jezdec je oblečen v kroužkovém brnění a přilbou s hledím, které jsou vidět za hlavou. Podobné prvky jsou vidět i na modelu z obrázku č. 2 vlevo.

Detaily podle tří předložených variant reliéfu (obr. 1) dovolují předpokládat, že dolní část oděvu jezdce je poskládána vertikálními sklady, rozhrnuté do šíře (obr. 4). Vrchní oděv jezdce pravděpodobně připomíná kaftan, který je tradičním oděvem u íránských národů v hluboké dávnosti. Podobný druh oděvu je tradičním i pro pozdní Bulhary a v bulharských dialektech jsou zachovány názvy, které je připomínají (dipl, brčnik, brčanka, krljanka, okrep, nabíraná sukně, sukně plisovaná). V některých etnografických oblastech, je silně poskládaný zadní závěs se dvěma zástěrami jsou nazývány „brčenik“ (7). Nabíraný kaftan je zvláště charakteristickým etnografickým úborem Bulharů v Makedonii. Ve svém výzkumu, velký bulharský etnograf Chr. Vakarelski dochází k závěru, že nejlépe zachované prvky z oděvů Prabulharů mohou být odhaleny v národním úboru makedonských Bulharů. Podle obr. 5, takovým prvkem v oděvech makedonských Bulharů může být nabíraný kaftan.

Obr. 4. Pokus o rekonstrukci části detailů Madarského jezdce

Podobné nabírané svrchní oděvy – kaftany je možné vidět i v pozdějších vyobrazeních bulharských válek v kostelech v Bulharsku (obr. 5), jako i v náhrobních kamenech v Bosně a Hercegovině, zanechané zde bulharskými bogomily (obr. 6). Je zjevné, že tyto oděvy jsou využívány a jsou charakteristické pro ranné Bulhary. Kromě kaftanu, jsou na pamětních deskách vyobrazeny symboly charakteristické pro prabulharské umění: dvojitá sekyra, svastika a mandala, které jsou odhaleny v kresbách ve starých hlavních městech Prvního bulharské státu – Plisce a Preslavi i v jeho kultovním centru Madaře (Christina Milčeva, Literární fórum. Číslo 42-43 (483-484), rok 2001-2002 ). Podoba vyzbrojeného jezdce s nabíraným íránským kaftanem (obr.7), vlevo s obrazem Madarského jezdce (obr. 5) je zarážející.

Předložená rekonstrukce představuje jezdce ne jako bavícího se lovce, ale jako těžko vyzbrojeného vojáka, posazeného na obrněném koni. Vysoký význam jezdce je podtržen převahou symbolů a znaků na něm. V tomto smyslu máme již plný soulad mezi obsahem na reliéfu a uměleckým cílem účinku.

Jedním z takových znaků je šesticípá hvězda na pravém zadním pokryvu koně (obr.2 a 5). Poprvé je tato šesticípá hvězda zaznamenána u Živko Aladžova (Památky bulharského jazyčestva), který tento znak určuje jako solární znak. Dvě podobné šesticípé hvězdy jsou odhaleny i na olověné pečeti kána Tervela, zhotovené u příležitosti jeho vyzdvižení do hodnosti kesara/císaře (obr. 6). Tyto dva příklady ukazují, že „hvězdná, nebeská“ symbolika je charakteristická pro ranně bulharské panovníky.

Obr. 5 Zobrazení pěších a jízdních bulharských vojínů s nabíranými kaftany. Kamenné reliéfy na fasádě starého kostela okolí obce Ostrov, okres Pernik

Spřízněnost této symboliky se nachází v některých sumerských pečetích, na kterých je panovník doprovázen dvěma šesticípými hvězdami. U Sumerů označuje znak „hvězda se šesti paprsky“ nebe a je symbolem nejvyšší moci dané nebesy, podobné znaky planetárního charakteru jsou vyobrazeny v asyrijských reliéfech (Živko Aladžov, „Památky prabulharského jazyčestva“), v babylonských a staroperských materiálech (P. Dobrev, „Prabulhaři. Původ, jazyk a kultura“, str. 189). Jako příklad může být uveden obraz Ašurnazirpal II (roky 883-859 před Kristem), na kterém se nosí náhrdelník se znaky Slunce a Měsíce, stejné znaky stojí i na stéle z obou stran jeho hlavy. Tyto dva znaky jsou výrazem panovnické moci. Proto je možné přijmout, že šesticípá hvězda na Madarském jezdci je znakem vrcholové panovnické moci a jako důkaz, že jezdec je bulharský panovník možná kán Tervel.

Obr. 6 Nalevo olověná pečeť kána Tervela s nápisem na zadní straně s jeho osobním zobrazením na líci. V úrovni obličeje jsou vidět dvě šesticípé hvězdy, symboly panovnické moci, dané od boha. Za jeho zády je vidět kopí, u levého ramene štít, jako je tomu u Madarského jezdce. Vpravo je šesticípá hvězda umístěná na stěně kostela v Preslavi.

Druhý takový znak je upevněn na přední části jezdce a obsahuje dva spojené kruhy (obr. 4). Jedná se pravděpodobně o symbol Slunce, nejvyššího boha Prabulharů. Podobný kruh, který se nalézá na trupu koni je zobrazen na fasádě středověké církve nedaleko Perniku (obr.5). Tento druhý panovnický znak na Madarském jezdci byl poprvé postřehnut D. Ovčarovem, který jej určuje jako solární znak, shodný se znakem nad přední nohou koně, vyjádřený dvěma koncentrovanými kruhy, spojenými mezi sebou a rovnoměrně rozdělenými. Podobný plochý disk z 9. a 10. století zhotovený z bronzu v menší velikosti (obr. 8) byl nalezen v obci Jakimovo, Severovýchodní Bulharsko a je uschován v Národním archeologickém muzeu – v Sofii (Dějiny Bulharska, Díl. II., První bulharský stát, Vydavatelství BAN, Sofia 1981, str. 67) Možná, že jde o pověstné a tajemné „měděné značení“ Bulharů – posvátný symbol jejich předkřesťanského náboženství a státnosti.

Obr. 7 Kamenné náhrobní památníky bogomilů v horách Bosny a Hercegoviny se zobrazením v nabíraných kaftanech.

Obr. 8 Bronzová rozeta z obce Jakimovo, Severovýchodní Bulharsko, 9. – 10. století, Národní archeologické muzeum, Sofia

Podobné dvojité kruhy upevněné na přední části válečných koní nosili i středoasijští Onogurové, předci Asparuchových Bulharů, jakož i Peršané a národy na Kavkaze. Onogurové žili původně v oblasti Ustrušana (Unage podle čínských kronik Suj-šu) na horním toku řeky Amudárja a na svazích blízkého pohoří Belur (Bolor, Belurtag), dnešní Pamír. Podle Teofilakta Simokata se v oblasti Ustrušana nacházelo veliké onogurské město Bakat, známé ve středověku jako Bajkand, Vokat (ba, baj - bíly, kat, kand – město), rozmístěný blízko dnešního města Chalčajan. V prvních staletích před a po naší eře část o ostrušanských Onogurů migruje na západ do oblasti Povolží, Kavkazu a Černého moře a podle mnoha bulharských historiků se stávají jádrem budoucího státu Staré Velké Bulharsko.

Na obrázku č. 9 je ukázána bojová scéna z dekorativního panó z paláce onogurského sídelního komplexu, odkrytého v oblasti Chalčajan (Staviskij, B. J. K jihu od Železných vrat, vyd. Sovětskij chudožnik, r. 1977, Moskva, Dzieje I kultura ludow azji centralnej. Prehistoria Starozytnosc Sredniowiecze, Bobodzan Gafurow, Panstwowy Institut Wydawniczy. Warszawa 1978). Sídelní komplex je datován do prvního století před Kristem a po nové éře. Všechny kresby z paláce, včetně tohoto panó jsou zhotoveny přednostně v červené barvě na bílém pozadí. Z obrazu je možné vidět bojovou scénu, ze které je možné vidět charakteristické pro ranné Sarmaty koňské sedlo a páskové „železné kalhoty“ a koňské brnění, jimi přinesené později do Evropy. Je vidět, že každý onogurský bojový kůň nosí kulatý štít-symbol, podobný tomu, který je upevněn i na Madarském jezdci (obr. 4). Na sasanovském podnose s jezdcem (obr. 10) jsou také vidět symboly s náboženským významem (antropomorfní slunce) a bojové znaky (koňský ohon), zavěšený na přední části řemenu u sedla., jako je tomu u Madarského jezdce (I. Tolstoj, N. Kondakov, Rusského dávnosti a památky umění. 1. Spb. 1889, 43, obr.52). Podobný solární symbol je postaven na koňské zbroji jezdce na bronzovém páse z Tlijské mohyly na Kavkaze (Knauer 2001, Knauer (Kezija), E. R. O barbarském obyčeji zavěšování odseknutých hlav protivníka k šíji koně. V. Savostina E. (red.) Bosporský reliéf s bojovou scénou. Monografie o památkách, díl.2 GMII A. S. Puškina, Moskva, 200-215,202, obr. 2).

Obr. 9 Nástěnné panó v dávném paláci onogurské Ustrušany. 1. stol. před naším letopočtem. Jízdní vojáci Onogurové v okamžiku boje. Povšimněte si malých kulatých štítů v přední části na všech koních.

Obr. 10 Vlevo sasanovské podnos. Vpravo zobrazení jezdce na bronzovém páse ze Tlijské mohyly na Kavkaze

Motiv s nerealistickým, dekorativním-plochým zobrazení těla z profilu a hlavy en face, jakým je Madarský jezdec je vynálezem íránského východu stojí v protikladu ranně řeckého realistického způsobu zobrazování postav (T. Gerasimov, Zkoumání madarského skalního reliéfu, B. Madarský jezdec, V. Beševliev odp. redaktor. Vydání BAV, Sofia, r. 1956, str. 116-166). Ikonografické zvláštnosti na reliéfu Madarského jezdce ukazují, že představuje výtvor bulharské reliéfní plastiky z počátku 8. století (T. Gerasimov, Zkoumání madarského skalního reliéfu, B. Madarský jezdec, V. Beševliev odp. redaktor. Vydání BAV, Sofia, r. 1956, str. 116-166). V něm jsou vyjádřeny principy plochého, dekorativního, vyjádření postav, vytvořených v době ranného středověku v íránském východě. Sochař, který vytesal Madarský reliéf, byl vyškolen nejenom ve stylech a principech tohoto umění, byl seznámen i s jeho tématy, možnostmi zobrazování myšlenky triumfu panovníka nad nepřítelem.

Obr. 11 Model jezdce z reliéfu Madarský jezdec Umělecké ztvárnění Mariana Ginzarová

V předloženém modelu rekonstrukce Madarského reliéfu jsou zařazeny jak nové prvky (koňský postroj, včetně brnění, ochranný nabíraný kaftan), a také dva solární znaky (šesticípá hvězda a štít se dvěma soustřednými kruhy), zachycené již dřívějšími autory. Existence posledních dvou znaků je podepřeno nových důkazy. Tento způsob vyjádření kompozice rýsuje dokončený obraz ranně bulharského panovníka, který má mocné umělecké, vojenské a politické vyjádření. Autoři Madarského jezdce očividně i jeho zadavatelé byli lidmi s výrazným uměleckým myšlení, založeným na symbolech íránské kultury a Mezopotámie . Podle všeho to vypadá, že dávní Bulhaři měli své monumentální umění a Madarský jezdec může být jedním z důležitých příkladů.

Překlad: N. Nikolov 22.06.08

Souběžně na také na http://www.sarakt.eu